Když se spojí láska k přírodě, cit pro krásno a ženská energie, vzniká tvorba, která osloví i bez jediného slova. Příběh Lídy Stašové z Bílých Karpat ukazuje, že s květinami se dá mluvit – jen trochu jinak, než jsme zvyklí.
Mateřství umí být krásné, ale taky vyčerpávající. Právě v jeho náročnosti se jedna žena rozhodla zvolnit. „Potřebovala jsem vypnout hlavu a nechat ruce dělat, co chtějí,“ vzpomíná. Místo terapie přišla tvořivost. A s ní květiny. Začalo to nenápadně. Z potřeby, z vnitřního pnutí něco dělat, něco tvořit. Ne plastové dekorace nebo instantní věnce z hobby marketů. Ale něco opravdového. „Práce s květinami mi dávala smysl. Chtěla jsem tvořit krásno, ale zároveň neprodukovat nerozložitelný odpad.“ Sama se pustila do zkoumání, jak se obejít bez lepidel a zbytečné chemie. „A ono to šlo,“ říká Lída s úsměvem. Radost z tvoření byla nakažlivá – nejdřív potěšila ji, pak její okolí. A nakonec se ten kruh uzavřel.
Tvorba je pro Lídu přirozená, intuitivní. Bez přísného plánu nebo přesného návodu. „Prostě začnu. A když se mi to nezdá, začnu znovu.“ Její věnce nejsou jen ozdobou na dveře. Jsou jako mandaly – tiché připomínky toho, že vše má svůj čas. „Přijde mi to jako alchymie. Vložit esenci ročních období do kruhu. A věřím, že to z věnců vyzařuje.“ Žádné květiny z Holandska nebo růže z Keni. Co roste doma, je pro ni dost dobré. „V každém ročním období se dá najít něco krásného. To mě na tom baví asi nejvíc.“ Na jaře trhá Lída narcisy, v létě suší slaměnky, na podzim sbírá větvičky, v zimě jmelí ze starého opuštěného sadu. A když něco chybí, pomůže síť jejích přátel – maminka z Podbeskydí, kamarádka s jedličkami, tchyně dodává statice. A ano, někdy skončí větvičky i v dětském cyklovozíku během rodinného výletu. „Muž už se tomu směje, ale mně to tak přijde přirozené. Využít každou chvíli, kdy jdeme ven, i k hledání inspirace.“
Při tvorbě Lída nepoužívá lepidla. Ani nic, co by bránilo návratu do koloběhu přírody. „Oblíbila jsem si drátek. Po odmotání jdou kytky do kompostu a drátek znovu použiju.“ Lidé se často ptají, čím to všechno lepí. „Ničím. Je to jen svázané,“ usmívá se. V jednoduchosti je síla. A v ekologii radost. Lída tvoří hlavně pro ženy. A v ženské pospolitosti nachází inspiraci i podporu. „Myslím, že květiny a ženy se vzájemně podporují. Baví mě ta energie, kterou spolu vytváříme. Věřím, že to spolu ladí.“ Zdobí lokální podniky, fotí produkty, propojuje svět estetické tvorby a příběhů. „Někdy si přijdu jako takový spojující prvek mezi místními ženami.“
Když kamarádka z kavárny Nová Lucerna v Bojkovicích viděla její první věnce, oslovila ji. A tím to všechno začalo. „Nejdřív jsem tvořila jeden věnec, pak další, a nakonec jsem měla volnou ruku při sezónní výzdobě. To je moje nejmilejší disciplína.“ Jedna z instalací – Jaro ve vzduchu – jí zůstala v paměti. „Byla jsem nervózní, jak to lidi přijmou. A pak přišly nádherné ohlasy, i od mužů. To mě moc potěšilo.“ (pozn. autora: instalaci jsem viděla naživo a je opravdu krásná, stejně jako současná venkovní výzdoba, na kterou se můžete podívat ve fotogalerii). Lídin druhý svět je fotografie. A s květinami se překvapivě dobře propojuje. „Fotím hodně venku, v krajině, která utváří příběh. Moje tvorba a focení se často prolínají – třeba když vyzdobím podnik a pak v něm fotím.“
Pro ty, kdo by rádi začali tvořit z květin, má jednoduchý vzkaz: „Technika se dá naučit. Ale pocit, že vás to těší, ten musí přijít první.“ A právě tenhle pocit je cítit z každého jejího věnce. Že vznikal s radostí. Že voní po přírodě, ne po chemii. A že spojuje svět lidí s rytmem ročních období tak, jak jsme to kdysi dávno dělali všichni.
autorský text, Lída Stašová (lidastasova.cz)
