Jak bydlí čtenářky Marianne: Poznejte domov Kláry, kde se dědí láska k tvoření z generace na generaci

Příběh domu se začal psát již v roce 1934, kdy Klářin pradědeček koupil malý pozemek na tehdejším okraji Prahy. Kolem byly jen louky, rybníky a starý kostel sv. Bartoloměje, který dodnes sleduje život v této čtvrti. O dva roky později již v novém domě bydleli a v přízemí otevřeli koloniál s váženou moukou, rýži i droždím. Malý obchůdek, který voněl přívětivostí a čerstvými potravinami. Od té doby prošel dům rukama několika generací a každá z nich přidala něco svého. Trochu praktičnosti, špetku krásy a vždy kus svého srdce. „Jejich odkaz je stále s námi, jejich energie kolem nás a jejich fotografie zdobí galerii na schodišti, aby historie a rodinná tradice byla stále živá,“ říká s trochou nostalgie Klára.

Život mezi starými poklady a novými nápady

Když Klára s manželem dostali příležitost vrátit se do jejího rodného domu, nezaváhali ani na okamžik. „Moje maminka přispěla k největší modernizaci, a protože celý život něco natírala, tapetovala, šila, sázela, stavěla a vymýšlela, naučila jsem se to i já. Nyní tu žijeme již 23 let a spolu s námi prošli naším domovem dva – nyní již dospělí – synové, několik morčat, křečků, zakrslých králíků, rybiček a kocour Frantík.“ Velká část vybavení je s rodinnou už celá desetiletí. Maximálně došlo k nějaké renovaci. Například stará komoda změnila barvu z hnědé na bílou pod rukama Kláry, která renovování starých věcí vnímá jako svůj malý rituál pohody. Manžel se jí také často ptá: „Jsi šťastná, máš dost barvy?“ Stejně tak si váží i drobných pokladů, které by jiní možná přehlédli. Ať už jsou to stoleté a stále fungující kuchyňské hodiny, nebo první skříň přivezenou ze staré horské hospody na střeše auta a Klára k tomu doplňuje: „Manžel ji pak celou rozebral a obrousil. Máme rádi i dva noční stolky, které byly brčálově zelené a objevila jsem je při cestě z nákupu u popelnic. Cizí paní se psem mi je pak hlídala, než jsem si došla domů pro vozík. Každá věc má své místo jak v našem domově, tak v našem srdci.“

Tady dům není jen místo, ale součást rodiny

V domě Hruškových se nikdy nic nemění bezdůvodně. Zařízení vyměňují teprve tehdy, když doslouží. Opravy, renovace, péče o dům i o zahrádku probíhají přirozeně jako samozřejmá součást života. „Baví nás, když můžeme dávat věcem a materiálům další rozměr. Šiji například polštáře ze zajímavých, klidně i starších kuchyňských utěrek, z nových hadrů na podlahu. Mají netradičně strukturovaný materiál. Využiji i staré pánské košile. Podobné hodnoty a udržitelnost se snažím vštípit i žákům školy, kde již třicet let působím. I tady pomáhám svými nápady renovovat učebny, odborné pracovny, chodby i okolí školy.“ Mimo domu udržuje rodina také vlastní zahradu, a dokonce i okolí. V truhlících před domem se zelenají máta, levandule nebo šalvěj a kolemjdoucí si z nich mohou kdykoliv utrhnout snítku. Po tři generace dům vyrůstal a měnil se spolu s těmi, kdo v něm žili. A přesto zůstal věrný sám sobě, byl a je místem, kde jsou tradice stále živé a kde se každá práce dělá s láskou a nic není samozřejmostí. „Naši tvořivost a chuť stále něco zlepšovat už dobrých 14 let podporuje i časopis Marianne bydlení, který je studnicí stylu, nápadů a dobrých rad. Jsem ráda, že Příběh našeho bydlení mohl být jeho inspirativní součástí,“ dodává Klára s úsměvem na závěr a my jí moc děkujeme, že se s námi podělila o kus svého života.